Historie sokolnictví

Sokolnictví vzniklo někde ve stepích jižní Asie, kde byly pro jeho vznik výborné podmínky, ke kterým neodmyslitelně patří otevřená krajina středoasijských stepí. To dokládá i několik pramenů z doby druhého tisíciletí před n. l. Původní účel sokolnictví se zachoval pouze v Kirgizstánu.

Do střední Evropy proniklo sokolnictví prokazatelně na konci 4. st. n. l. a od poloviny prvního tisíciletí existují právní předpisy, které lov a nakládání s dravci upravovaly a byly jimi krutě trestány krádeže sokolnických dravců. Od 6. st. je sokolnictví pomalu zaváděno především na dvorech vyšší šlechty, kde sloužilo k zábavě. U nižší vrstvy obyvatel bylo sokolnictví využíváno jako zdroj potravy.

V 10 st. bylo už sokolnictví rozšířeno ve všech evropských, asijských a severoafrických zemích a chovy dravců (především sokolů) se staly samozřejmostí panovnických dvorů. Sokolnictví ve středověku, zejména v tom raném, hrálo významnou politickou i ekonomickou roli a zanechalo výrazné stopy v různých národních kulturách (pověsti, legendy, poezie, výtvarné umění). Dravci vhodní pro sokolnictví začali být předmětem obchodování a rostla po nich značná poptávka. K rozvoji ochranné čepičky došlo za křížových výprav.

Lov s dravci představoval až do 17. století významnou součást loveckých způsobů obyvatel v celé střední a západní Evropě. V 18. století dochází k prudkému úpadku sokolnictví, díky zdokonalování střelných zbraní používaných k lovu a vzrůstající oblibě parforsních honů. Úpad sokolnictví byl také dán celospolečenským vývojem a postupným zánikem feudalismu.